Vazební důvody a jejich vyvracení

Institut vazby je jedním z nejvíce omezujících prostředků dotýkajících se osobní svobody osob podezřelých ze spáchání trestného činu, to navíc za situace, kdy dosud nebylo rozhodnuto o vině či nevině obviněného. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu ČR, případně rovněž Ústavního soudu ČR uvádí, že k vzetí obviněného do vazby by mělo docházet pouze za situace, kdy nelze zajistit řádný průběh vyšetřování trestného činu a ochranu společnosti jiným, méně invazivním prostředkem.

Institut vazby je využíván v rámci přípravného řízení, tedy soudce rozhodující o vazbě pracuje pouze s jistou mírou pravděpodobnosti, že obviněný bude činit kroky k tomu, aby se vyhýbal trestnímu stíhání, toto komplikoval, či ohrožoval společnost další trestnou činností. Rozhodnutí o vazbě nijak nezkoumá vinu či nevinu obviněného, v případě jeho vzetí do vazby tak toto automaticky neznamená, že je dotyčný vinen vyšetřovaným trestným činem.

Právní úpravu vazby lze nalézt v ustanovení § 67 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“). Hned úvodní ustanovení, tedy § 67 trestního řádu, vypočítává tři vazební důvody, a sice uvádí, že „Obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava,

1. že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest,
2. že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo
3. bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil,

a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který je zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.“

Ze znění zákonné úpravy tedy vyplývá několik podmínek, které musí být naplněny, aby mohl být obviněný vzat do vazby. Tyto podmínky můžeme rozdělit jednak na podmínky obecné, které musí být naplněny u každého vazebního důvodu, a dále na podmínky vztahující se vždy ke konkrétnímu vazebnímu důvodu.

Obecné podmínky, které je nutné zjišťovat u všech vazebních důvodů, spočívají v posouzení, zda existuje alespoň vyšší míra pravděpodobnosti, že byl vůbec spáchán trestný čin, že ho spáchal obviněný a zda s ohledem ke konkrétním okolnostem (týkajícím se pachatele i trestného činu jako takového) nelze účelu vazby dosáhnout jiným, méně omezujícím opatřením.

Problematické je již posouzení toho, do jaké míry musí být osvědčeno spáchání trestného činu konkrétním obviněným. Z formulace ustanovení § 67 trestního řádu lze vyvodit, že toto nemusí být prokázáno beze vší pochybnosti (neboť v takovém případě by rozhodnutí o vazbě bylo postaveno naroveň rozsudku ve věci, což však s ohledem na to, že se o vazbě rozhoduje v přípravném řízení, není akceptovatelné, neboť ještě nejsou shromážděny veškeré důkazy).

Soudci rozhodující o vazbě, jakož i případně státní zástupci, kteří podávají návrhy na vzetí do vazby, obvykle považují za dostatečné podezření takový stav, kdy se prokazatelně stal trestný čin (tedy jednání naplňující veškeré znaky skutkové podstaty) a existují indicie, že by ho mohl spáchat obviněný.

Co však soudci v mnoha případech posuzují zcela mechanicky a bez detailního zvážení veškerých okolností, je otázka, zda by nebylo možno institut vazby nahradit jiným, méně omezujícím prostředkem, zejména předběžným opatřením. Soudci velice často nemožnost nahrazení vazby jinými instituty odůvodňují předchozí trestní minulostí obviněných, přestože tato by měla být posuzována až v rámci vazebního důvodu vazby předstižné, jak bude dále rozvedeno níže.

Vazební důvod dle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu (vazba útěková)

Důvod vazby útěkové je uplatňován v případech, kdy hrozí riziko, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání. Obava z uprchnutí nebo vyhýbání se trestnímu stíhání je založena zejména v případech, kdy nelze totožnost obviněného ihned zjistit – zpravidla tehdy, nemá-li obviněný u sebe žádné doklady a odmítá sdělit své osobní a kontaktní údaje, dále nemá-li stálé bydliště, což nastává zejména u osob na ulici, anebo hrozí-li mu vysoký trest. První dva případy v praxi většinou nečiní potíže, neboť tyto jsou jasně patrné již při prvním kontaktu s obviněným či po provedení základní lustrace obviněného. Co však bývá při posuzování vazby útěkové problematické je hrozba vysokého trestu. Tento pojem totiž trestní řád nijak nedefinuje. Jeho obsah byl tedy vysvětlen v rámci rozhodovací praxe soudů. Dle judikatury Ústavního soudu České republiky[1] platí, že hrozba vysokým trestem znamená, že obviněnému hrozí trest odnětí svobody, jehož dolní hranice je nejméně osm let. Současně je však s ohledem na okolnosti případu nutné uvažovat jen o takové výši trestu, která reálně hrozí, nikoliv která je pouze hypotetická a která by mohla být odůvodněna pouze odkazem na výměru trestní sazby příslušné skutkové podstaty. Konkrétní výměru trestu je třeba dovodit individuálně ve vztahu ke konkrétní trestněprávní kvalifikaci skutku a konkrétnímu obviněnému. S uvedeného tedy vyplývá, že i pokud je obviněný ohrožen trestní sazbou v rozmezí např. 2-10 let, je pro účely uplatnění důvodů vazby útěkové nutné, aby v konkrétním případě hrozilo obviněnému uložení trestu kolem osmi let.

Otázkou pak je, jakým způsobem jednotlivé podmínky prokazovat či vyvracet. V případě hrozby vysokého trestu je možnost obviněného značně omezena, neboť zásady ukládání trestů jsou stanoveny právními předpisy trestního práva a nejsou tudíž závislé na vůli obviněného, ale spíše na erudici konkrétního soudce. Bude tedy vždy záležet na konkrétním soudci a jeho předběžném posouzení všech skutečností rozhodných pro stanovení výše trestu, přestože soudce při rozhodování o vzetí do vazby pracuje pouze s omezenými informacemi.

Při nemožnosti zjistit ihned totožnost obviněného by měl obviněný poskytnout veškerou součinnost, aby byla jeho totožnost spolehlivě prokázána, tedy předložit jakékoliv doklady, které ho identifikují, případně sdělit i další informace o své osobě. Největší aktivitu obviněného pro vyvrácení důvodů vazby útěkové je třeba projevit při vyvracení skutečnosti, že nemá obviněný stálé bydliště. Trvalé bydliště totiž dle rozhodovací praxe nemá nejen osoba bez domova, ale rovněž osoba, která má adresu trvalého bydliště na městském či obecním úřadě, a rovněž osoba, která sice v nějaké nemovitosti přebývá, ale k této nemá žádný právem uznatelný vztah, což se týká např. přebývání u známých na základě pouze ústní dohody. Dalším indikátorem, který soudci při rozhodování o útěkové vazbě posuzují, je skutečnost, zda má obviněný na jím uvedené adrese jméno na domovní schránce či zvonku. Za účelem prokázání stálého bydliště je tedy vždy vhodné mít na místě bydliště označenou poštovní schránku i zvonek a doložit vlastnické či užívací právo k dané nemovitosti.

Vazební důvod dle ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu (vazba koluzní)

Důvod vazby koluzní nečiní v praxi téměř žádné potíže. Tento vazební důvod je totiž naplněn v okamžiku, kdy dosud nebyli vyslechnuti všichni svědci či spoluobvinění a existuje reálná obava, že by se je obviněný mohl pokoušet ovlivňovat, či existují z jakéhokoliv důvodu dosud nezajištěné důkazy, se kterými by mohl obviněný manipulovat, zatajit je nebo je znehodnotit. Specifikem vazby koluzní je, že tato může trvat maximálně 3 měsíce s výjimkou případů, kdy se obviněný již pokusil ovlivňovat svědky nebo spoluobviněné. V takovém případě může být i koluzní vazba prodloužena. Vyvracení důvodu koluzní vazby tedy spočívá v polemice s tvrzením soudu o reálné obavě z ovlivňování svědků či maření vyšetřování a tento důvodu zpravidla odpadne ihned po výslechu svědků či zajištění veškerých důkazů.

Vazební důvod dle ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu (vazba předstižná)

U vazby předstižné opět existuje více alternativ, jejichž naplnění má za následek rozhodnutí o vzetí do vazby. Jsou jimi buď obava, že bude obviněný opakovat trestnou činnost, pro níž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.

Při posuzování, zda hrozí u obviněného opakování trestné činnosti, je posuzována zejména trestní minulost obviněného. Ač Ústavní soud v minulosti judikoval,[2] že trestní minulost obviněného nemůže bez dalšího založit obavy z možného opakování trestné činnosti, soudci rozhodující o vazbě, alespoň dle našich zkušeností, o této otázce smýšlejí dosti mechanicky a v případě, kdy byl obviněný pro totožnou trestnou činnost již v minulosti potrestán, téměř nikdy neposuzují současný stav, ale pouze odkáží na předchozí odsouzení a tím považují tuto podmínku za naplněnou. Častým argumentem soudů, že bude obviněný opakovat trestnou činnost, bývá rovněž konstatování, že obviněný nemá dostatek finančních prostředků k obživě, a proto si bude trestnou činností přivydělávat. Další dvě alternativy, tedy dokonání trestného činu, o který se obviněný pokusil a vykonání trestného činu, který obviněný připravoval či jím hrozil, se objevují se zejména u závažné trestné činnosti zpravidla činěné ze msty či jiných osobních motivů, případně u majetkové trestné činnosti v případech, kdy se jedná o získání specifické věci. Zvláště u posledního zmíněného případu, tedy majetkové trestné činnosti vztahující se ke specifické věci, je prokázání toho, že obviněný již ztratil zájem na vykonání či dokonání trestného činu, tedy že tuto konkrétní věc již nechce, značně složité, neboť v těchto případech velice často nejde pachateli o finanční prospěch, ale má na získání věci jiný, nezřídka i emoční zájem, což klade na soudce mimo nároků odborných i nároky v oblasti psychologické.

Těžiště při předkládání důkazů prokazujících neexistenci důvodů předstižné vazby by tedy mělo spočívat k prokázání řádného života v současnosti. Zejména je vhodné prokázat jakékoliv legální příjmy, pokud mezi posledním odsouzením a současným vyšetřováním uběhl delší časový okamžik, je toto důležité rovněž tvrdit. Argumentem, který ve spojení s dalšími může vést soudce k závěru o neexistenci důvodu předstižné vazby jsou i jakékoliv další osobní a rodinné poměry, ať už se jedná o rodinné zázemí, informace o existenci finančního zajištění obviněného a podobně.

Jak je patrné z tohoto článku, na rozhodnutí o vzetí do vazby mají vliv rozličné skutečnosti. Dostanete-li se tedy do situace, kdy jste ohroženi vazbou, je vždy třeba důkladně zvážit, jaká tvrzení a důkazy budou soudci rozhodujícímu o vazbě předložena. Ve vazebních věcech totiž více než při jakémkoliv jiném rozhodování platí, že je třeba soudci předložit takové argumenty a důkazy, které ho donutí oprostit se od mechanického způsobu rozhodování a důsledně zvážit veškerá specifika konkrétního případu.

 

Autor: Mgr. Josef Světlý

Datum uveřejnění: 19. 1. 2024

 

Zdroje:

[1] K tomuto například Nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2004, sp. zn.: III. ÚS 566/03

[2] V nálezu sp. zn.: III. ÚS 612/06 Ústavní soud uvedl následující: „Vedle snadno zjistitelných skutečností (např. obviněný byl již opakovaně během delšího časového úseku za uvedenou trestnou činnost postihován, nacházel-li se např. v době, kdy měl trestnou činnost páchat, ve zkušební době podmíněného propuštění, a že tedy způsob života nemění ani pod hrozbou trestu apod., srov. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 605/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, usnesení č. 55), musí soud vyhodnotit též současnou aktuální situaci obviněného. Existence tohoto vazebního důvodu bude závislá na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí a na prostředí, v němž se obviněný pohybuje. Tyto aspekty, jejichž přiměřené zhodnocení musí být z odůvodnění rozhodnutí seznatelné, nesporně mohou podléhat v čase změnám, což musí soud při rozhodování zkoumat i vzhledem k § 72 odst. 1 tr. řádu.“