Právo na vzdělání je v České republice uznáno jako základní lidské právo a je zakotveno v Listině základních práv a svobod. Listina zaručuje všem občanům přístup k bezplatnému vzdělání na úrovni základních a středních škol. V případě vysokoškolského vzdělání Listina stanovuje, že vzdělání by mělo být dostupné podle schopností jednotlivce a možností společnosti, což otevírá prostor i pro vzdělávání na vysokých školách, pokud to společenské a ekonomické podmínky dovolují.
Listina připouští existenci soukromých vysokých škol, které mohou, na rozdíl od státních škol, požadovat za poskytování vzdělávání školné. Toto školné slouží jako základní zdroj financování těchto institucí, protože na rozdíl od veřejných vysokých škol, soukromé školy nejsou financovány z veřejných zdrojů a obvykle fungují jako obchodní společnosti.
Zákon o vysokých školách stanovuje právní rámec pro soukromé vysoké školy, včetně práva vybírat školné. Některé soukromé vysoké školy však jdou ve svých požadavcích dále a vyžadují nejen školné za dobu, kdy student reálně studuje, ale v některých případech i za celou předpokládanou dobu studia, pokud se student rozhodne studium předčasně ukončit. Tyto školy navíc mnohdy nad rámec školného ukládají i další sankční a administrativní poplatky za nedodržení plánované doby studia od doplatků do vyšší cenové úrovně až po ryze sankční poplatky za nesplnění podmínek konkrétní cenové úrovně, což přináší závažné právní a morální otázky, zvláště z pohledu práv studentů.
V praxi se objevují dva hlavní názorové proudy na oprávněnost poplatků nad rámec těch za skutečně absolvované studium. Na jedné straně stojí studenti, kteří argumentují tím, že požadavek na jakoukoliv úhradu poplatku bez ohledu na skutečné využití služeb je neopodstatněný, ať už se jedná o doplatky školného nebo administrativní či sankční poplatky. Tento názor zastává rovněž naše kancelář, a to z důvodu rozporu takového jednání s dobrými mravy a principy spravedlivého obchodního styku. Tato argumentace se opírá o principy ochrany spotřebitele a zdůrazňuje právo studenta svobodně studium ukončit bez dalších finančních sankcí. Na stranu studentů se v minulosti postavil např. Okresní soud v Hradci Králové[1], resp. následně i Krajský soud v Hradci Králové[2], rozhodující o odvolání podaném soukromou vysokou školou jako žalobcem. Oba tyto soudy shodně dospěly k názoru, že jediným potenciálně přijatelným doplatkem při předčasném ukončení studia je doplatek školného, které si student vybral a k němuž byla uzavřena smlouva o studiu. Dle Okresního soudu v Hradci Králové jsou ostatní doplatky či administrativní poplatky v rozporu s dobrými mravy, neboť se jedná o finanční plnění tzv. „za nic“, kdy tyto poplatky vykazují jednoznačné sankční rysy. Krajský soud v Hradci Králové se vzhledem k tomu, že podání podal toliko žalovaný student, otázkami odvoláním nenapadenými nezabýval. Dalším soudem, který v minulosti učinil rozhodnutí, že jakékoliv doplatky nad rámec absolvovaného vzdělávání jsou v rozporu s dobrými mravy, byl Okresní soud ve Frýdku-Místku[3]. Tento soud dokonce dospěl k závěru, že žalobce nemá právo požadovat ani doplatek za ročníky, ve kterých student již fakticky nestudoval.
Na druhé straně jsou argumenty soukromých vysokých škol, které zdůrazňují potřebu stabilního financování a plánování, což je nezbytné pro udržení kvality a rozvoj vzdělávacích služeb. Tyto školy poukazují na to, že přijetím studenta ke studiu počítají s tím, že student celé studium dokončí a uhradí celou dobu studia, což je nezbytné pro pokrytí nákladů na vzdělávání. K této argumentaci se přiklonil např. Krajský soud v Ostravě[4], který zrušil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku citovaný výše, či v nedávné době Krajský soud v Ústí nad Labem[5]. Oba tyto soudy akcentovaly smluvní volnost a zásadu, že smlouvy mají být plněny, a rozhodly tak, že má soukromá vysoká škola nárok nejen na doplatek základního školného, ale rovněž doplatek do vyšší cenové úrovně. Zejména Krajský soud v Ostravě se vyjádřil v tom smyslu, že požadavek na úhradu doplatků za neabsolvovanou výuku a doplatky do vyšší cenové úrovně nejsou v rozporu s dobrými mravy, když byly mezi stranami sjednány zcela dobrovolně. K rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem je však třeba zmínit, že tento alespoň ve vztahu k administrativním poplatkům uvedl, že na ně nemá soukromá vysoká škola nárok, a to z důvodu, že se jedná svou povahou o smluvní pokutu, která je však požadována nikoliv za porušení povinnosti (což by bylo právně přijatelné), ale za využití zákonem daného práva studium kdykoliv ukončit bez jakýchkoliv sankcí, což naopak akceptovatelné není.
Jak je patrné z výše uvedených příkladů, soudní rozhodnutí v této oblasti jsou různorodá a nejednotná, což vede k právní nejistotě a rozdílným interpretacím. Právní jistotě pak nenapomáhá ani rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když Nejvyšší soud rovněž dosud nezaujal k této otázce jednoznačné stanovisko. V souvislosti s otázkou povahy vztahu mezi studentem a soukromou vysokou školou bývá soukromými vysokými školami často citováno rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2019, sp. zn.: 33 Cdo 3805/2018, konkrétně bývá citována právní věta ve znění, že „Smlouvu o studiu, na jejímž základě poskytuje soukromá škola žákovi vzdělání za úplatu, nemá povahu smlouvy spotřebitelské.“ Tato právní věta však v rozsudku vůbec nezaznívá, naopak Nejvyšší soud v daném případě posuzoval veškeré argumenty pro i proti charakteru tohoto vztahu jako vztahu spotřebitelského a za užití judikatury Evropského soudního dvora dospěl k názoru, že spotřebitelskou otázku ve vztahu mezi studentem a vzdělávacím zařízením je třeba s ohledem na skutkové okolnosti posuzovat striktně individuálně v každém jednotlivém případě. V řízení ústícím v citovaný rozsudek se navíc jednalo o soukromou základní školu, kde je zájem na zajištění vzdělávání z důvodu zakotvení povinné základní školní docházky daleko vyšší než v případě vysokých škol, Nejvyšší soud tedy i s přihlédnutím k této skutečnosti uzavřel, že se v konkrétním případě o spotřebitelský vztah nejedná, ale v žádném případě tento závěr nepaušalizoval. Dalším rozhodnutím Nejvyššího soudu, které řešilo, zda lze na vztahy mezi studentem a vzdělávací institucí nahlížet jako na spotřebitelský vztah, je rozsudek ze dne 26. října 2016, sp. zn.: 33 Cdo 4532/2014. V tomto případě měla škola formu obecně prospěšné společnosti, tedy účel spočívající v poskytování veřejné služby byl zjevný již z její právní formy, tudíž bylo rozhodnuto, že se o spotřebitelský vztah rovněž nejedná, opět však bez jakéhokoliv paušálního závěru. I z tohoto je zřejmé, že je naprosto zásadní posuzovat veškeré skutkové okolnosti. Na úrovni Ústavního soudu pak nebylo porušení základních lidských práv ukládáním dodatečných poplatků doposud komplexně řešeno, byly řešeny pouze jednotlivě některé dílčí otázky, což však neumožňuje pro odlišnost jednotlivých případů vyvozovat jakýkoliv všeobecný závěr.
Minimálně na úrovni nižších soudů však lze vypozorovat v poslední době rostoucí konsenzus, že je třeba upřednostnit práva studentů jako (minimálně) slabší smluvní strany, zvláště v případech, kdy poplatky za nedostudování představují nepřiměřenou finanční zátěž, která může být v rozporu s principy spravedlnosti a dobrými mravy. Posun v rozhodování soudů však bude muset v budoucnu potvrdit i Nejvyšší soud.
Vzhledem k existující nejednotnosti v rozhodovací praxi by bylo vhodné, aby byla přijata novela zákona o vysokých školách, která by objasnila pravidla a podmínky financování vzdělávání na soukromých vysokých školách, čímž by se zvýšila právní jistota a ochrana práv studentů. Tento krok by znamenal důležitý pokrok k zajištění spravedlivějšího a transparentnějšího vzdělávacího prostředí v České republice.
Naše kancelář se, jak již bylo uvedeno výše, přiklání k názoru, že by měla být upřednostněna ochrana práv studentů jako slabší smluvní strany, přičemž s řešením sporu týkajícího se poplatků za studium máme již praktickou zkušenost, proto se na nás v této věci neváhejte obrátit.
Autor: Mgr. Josef Světlý
Datum uveřejnění: 11. 7. 2024
Zdroje:
[1] Rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. května 2022, č. j.: 9 C 22/2022-75
[2] Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. září 2022, č. j.: 17 Co 122/2022-128
[3] Rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. července 2022, č. j.: 14 C 259/2021-121
[4] Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2023, č. j.: 57 Co 280/2022-219
[5] Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. března 2024, č. j.: 12 Co 235/2023-333
