Trestný čin ohrožování výchovy dítěte při zanedbávání povinné školní docházky

Naše advokátní kancelář byla v posledních měsících několikrát ustanovena zmocněncem poškozeného nezletilého dítěte v trestním řízení vedeném proti jeho rodiči, případně jiné osobě o dítě pečující (pro zjednodušení dále jen „rodič“), kteří nezajistili, aby dítě plnilo povinnou školní docházku, resp. kteří umožnili dítěti chodit za školu. V této souvislosti jsme se rozhodli vydat tento článek, ve kterém je shrnuta problematika trestní odpovědnosti rodiče, která z neplnění povinné školní docházky dítěte může vzniknout.

Otázka trestní odpovědnosti za trestný čin ohrožování výchovy dítěte v případech, kdy rodič vědomě nezajišťuje plnění povinné školní docházky dítěte, není ve veřejném prostoru příliš diskutována. Vzhledem k šíření tohoto fenoménu napříč celou společností je však potřeba věnovat tomuto tématu dostatečnou pozornost.

Ještě před představením celého konceptu trestní odpovědnosti při nezajišťování plnění povinné školní docházky dítěte je třeba upozornit, že problematika představená v tomto článku nedopadá na ty rodiče, kteří zajišťují základní vzdělávání svých dětí v domácích podmínkách. Tomuto tématu bude v budoucnu věnován samostatný článek.

Nejprve si pojďme představit trestný čin ohrožování výchovy dítěte. Toho se dle ustanovení § 201 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), dopustí ten, „kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že a) svádí ho k zahálčivému nebo nemravnému životu, b) umožní mu vést zahálčivý nebo nemravný život, c) umožní mu opatřovat pro sebe nebo pro jiného prostředky trestnou činností nebo jiným zavrženíhodným způsobem, nebo d) závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské odpovědnosti“.

V případě nezajištění povinné školní docházky ze strany rodiče se zpravidla bude jednat o naplnění skutkové podstaty uvedené pod písmenem b), tedy umožnění vedení zahálčivého nebo nemravného života. Situace, kdy by rodič cíleně nabádá dítě, aby do školního zařízení nedocházelo (tedy jednání naplňující skutkovou podstatu pod písm. a), svádění k zahálčivému životu), budou zcela výjimečné. Současně se může jednat o porušení povinnosti o dítě pečovat nebo jiné důležité povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti, a to závažným způsobem (skutková podstata pod písm. d)).

Jak plyne z ustanovení § 201 odst. 1 trestního zákoníku, trestného činu ohrožování výchovy dítěte se lze dopustit nejen úmyslně, ale rovněž z nedbalosti. Trestní odpovědnost rodiče tak bude shledána rovněž tehdy, kdy tento rodič nezajistí řádný dohled nad aktivitami dětí, které vyústí právě v jejich záškoláctví.

Hlavním výkladovým problémem vztahujícím se k ustanovení § 201 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku je to, že právní úprava nijak blíže nevymezuje, co se rozumí pojmem zahálčivý nebo nemravný život. Pro stanovení obsahu těchto pojmů je nutné využít závěrů učiněných zejména Nejvyšším soudem v rámci jeho rozhodovací praxe. První zásadní stanovisko k pojmu zahálčivého života vydal Nejvyšší soud České socialistické republiky již v roce 1971[1]. Ten k pojmu zahálčivého života uvedl následující: „Pod písm. a) § 217 tr. zák. (pozn. ustanovení tehdy platného zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona) soudní praxe v zásadě zahrnuje jednání rodičů, kteří závažným způsobem zanedbávají výchovu svých nezletilých dětí. Nejčastější případy spočívají v tom, že rodiče neposílají své děti po dlouhou dobu do školy, a tím jim umožňují vést zahálčivý život.“ Byť bylo toto stanovisko vydáno již před více než 50 lety, jeho závěry jsou soudy aplikovány dodnes.

Na uvedené stanovisko Nejvyšší soud navázal např. ve svém usnesení z roku 2014[2], v němž uvedl: „Řádná školní docházka je jednak jedním z předpokladů pro získání patřičných návyků, správného životního a pracovního režimu apod. Jestliže obviněný pominul tyto skutečnosti a po velmi dlouhou dobu nezajišťoval řádnou školní docházku své dcery, pak nemůže být sporu o tom, že její rozumový a mravní vývoj ohrožoval.“

Z uvedeného je zřejmé, že nezajištění povinné školní docházky ze strany rodiče v jednotlivých případech může naplňovat veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu ohrožování výchovy dítěte pod písm. b).

Ze skutkové podstaty trestného činu uvedené pod písmenem d), tedy porušení povinnosti pečovat o dítě či porušení jiné důležité povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti závažným způsobem, pak ve spojení s relevantními ustanoveními občanského zákoníku a školského zákona[3] lze dospět k závěru, že jednou z důležitých povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti je povinnost zajistit základní školní docházku dítěte zákonným zástupcem (tedy obvykle rodičem).

Vzhledem k výše uvedenému však narážíme na další úskalí, kterým je vymezení osob, které mohou trestný čin ohrožování výchovy dítěte spáchat, resp. naplnit jeho jednotlivé skutkové podstaty. V případě skutkové podstaty dle písmene b) je již z formulace zřejmé, že trestný čin dle této skutkové podstaty může spáchat jakákoliv osoba, tedy i osoba, která není k dítěti v žádném rodinném či obdobném vztahu.

Jiná je situace v případě skutkové podstaty pod písmenem d), u níž musí být naplněn znak porušení povinnosti, která vyplývá buď z povinnosti pečovat o dítě nebo z rodičovské odpovědnosti. Tuto skutkovou podstatu může naplnit rodič, osvojitel, eventuálně pěstoun. Právní teorie se však shoduje na tom, že povinnost pečovat má mimo zákonných zástupců dětí rovněž každý, kdo o dítě pečuje, byť i krátkodobě, ať už na základě smluvního vztahu (typicky organizace zajišťující volnočasové aktivity), ale také osoba, která o dítě pečuje v nepřítomnosti či při nemožnosti rodiče o dítě pečovat (jako příklad lze uvést situaci, kdy rodič pojede na služební cestu do zahraničí a dítě předá hlídat známému).

Pokud tedy jakákoliv osoba, která má v danou chvíli povinnost o dítě pečovat, nezajistí jeho povinnou školní docházku, může se dopouštět trestného činu. Je tedy na místě doporučit, aby všechny osoby vychovávající či pouze dočasně pečující o děti důsledně dbaly na plnění jejich povinné školní docházky.

Tento článek se zaměřuje na trestní odpovědnost rodičů, kteří mnohdy vědomě umožňují dětem záškoláctví.

Pro úplnost je ale vhodné upozornit, že v případě méně závažného jednání zákonného zástupce spočívajícího v porušení povinnosti zajistit u dítěte povinnou školní docházku, přichází v úvahu stíhání za přestupek podle ust. § 182a odst. 1 písm. a) bodu 3. školského zákona.

Zanedbávání povinné školní docházky dítěte může však mít i soukromoprávní dopady, které mohou vyústit v omezení či dokonce v krajních a velmi závažných případech ve zbavení rodičovské odpovědnosti soudem, pokud rodič zneužívá svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon, zanedbává svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem nebo pokud rodič spáchal proti svému dítěti úmyslný trestný čin – do uvedených kategorií může spadat právě i otázka zanedbávání povinné školní docházky dítěte. Zbavení rodičovské odpovědnosti znamená nejsilnější zásah do vztahu rodiče a dítěte, neboť takový rodič není oprávněn nadále činit rozhodnutí o běžném životě dítěte a podílet se na jeho výchově a pokud pro opak nesvědčí zájem na straně dítěte, je rodič zbaven i práva osobního styku s dítětem. Zbavení rodiče jeho rodičovské odpovědnosti ani její omezení přitom nemá vliv na jeho vyživovací povinnost k dítěti.

Zanedbávání povinné školní docházky se může dít pouze ze strany jednoho z rodičů. Druhý z rodičů by měl tuto situaci řešit se zástupci školy a s orgánem sociálně právní ochrany dětí (v působnosti obecních úřadů) a v případě potřeby rovněž soudní cestou ve věci péče o dítě či právě za účelem omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti.

Pokud řešíte jakoukoli otázku ve věcech omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti, trestní odpovědnosti rodičů či odpovědnosti za přestupek nebo v případě ochrany před různými formami násilí, nabízíme vám pomoc prostřednictvím právního poradenství či zastupování před správními orgány a soudy.

 

[1] Stanovisko Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 17. března 1971, sp. zn.: Tpj 74/70

[2] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2014, č. j.: 6 Tdo 223/2014-27

[3] Jedná se zejména o ustanovení § 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a dále ust. § 22 odst. 3 písm. a) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů

 

Autor: Mgr. Josef Světlý

Datum uveřejnění: 27. 7. 2023

Related Posts