Nejen v důsledku pandemie onemocnění Covid 19 lze zaznamenat narůstající trend zadlužování domácností. V této souvislosti se stává diskutovanou i otázka, zda a do jaké míry je možné postihovat majetek manžela dlužníka v případě, kdy dluh dlužníka vznikl již před vstupem do manželství. Nezřídka navíc do řešení této problematiky zasahuje ještě další aspekt, kterým je předmanželská smlouva o odděleném jmění manželů, jejíž uzavření zpravidla iniciuje bezdlužný manžel ve snaze chránit svůj výlučný majetek před dluhy manžela – dlužníka.
Ústavní soud v reakci na tento stav vydal dne 24. dubna 2019 nález pod sp. zn. I. ÚS 1587/17, který je možné považovat za přelomový, neboť jím byla stanovena relativně široká ochrana bezdlužných manželů před dluhy druhého manžela. Jeho praktická aplikace je nicméně problematická, jelikož trpí deficitem v podobě konkrétně stanoveného postupu při jeho výkladu.
V zastoupení klienta byla naší kanceláří podána ústavní stížnost, která směřuje právě k vyřešení otázky, do jaké míry je v kontextu nálezu Ústavního soudu z roku 2019 manžel dlužníka chráněn před postihnutím jeho majetku v případě, že uzavření předmanželské smlouvy o odděleném jmění manželů a případné další úkony prováděné manželem dlužníka samostatně nebo v koordinaci s dlužníkem směřuje nikoliv k ochraně manžela dlužníka, ale spíše k potencionálnímu zkrácení některého věřitele, resp. k odklonění finančních prostředků, které by, nebýt předmanželské smlouvy, byly exekučně postižitelné.
V nálezu z roku 2019 se Ústavní soud zabýval zejména ochranou manželů, resp. jejich majetkového postavení v případě, že jeden z nich vstupuje do manželství obtěžkán dluhy. Dle Ústavního soudu slouží institut předmanželské smlouvy právě k co možná nejširšímu omezení důsledků dluhů jednoho manžela na druhého. Současně Ústavní soud konstatoval, že v situaci, kdy by vznikl rozdíl mezi majetkovým postavením bezdlužné osoby, která manželství uzavře, a takové, která s dlužníkem pouze spolužije (pokud by výsledkem tohoto rozhodnutí bylo upřednostnění spolužití), porušoval by tento stav ústavně zakotvenou ochranu manželství. V ústavní stížnosti je však poukázáno na důvody, pro které je situace v nálezu nepřiléhavá v námi řešeném případě. Jedním ze stěžejních rozdílů jsou právní jednání činěná manželkami dlužníků v jednotlivých případech. Zatímco v řízení, které vyústilo v nález, se manželka dlužníka snažila pouze ochránit před účinky exekučního řízení na svou osobu, v případě řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti manželka poskytovala dlužníku možnost ukrýt finanční prostředky, které by jinak mohly být exekucí postiženy.
Jak je patrné, cílem ústavní stížnosti je upozornit na nebezpečí nekritické aplikace nálezu, na základě které by nezohlednění konkrétních rozdílů v projednávaných věcech mohlo založit praxi, kdy budou manželé cíleně bránit provádění exekucí právě používáním jediného účtu vedeného bezdlužným manželem.
Rozhodnutí o ústavní stížnosti je pro Ústavní soud příležitostí, jak postavit najisto způsob aplikace nálezu z roku 2019, zejména pro případy, ve kterých bude docházet k jednání manželů příčícímu se dobrým mravům.
Závěry z rozhodování Ústavního soudu budou předmětem samostatného článku.
