V nedávné době Krajský soud v Praze pravomocně zcela zamítl nárok demonstrantky proti předsedovi vlády na náhradu nemajetkové újmy způsobené premiérovým veřejným výrokem, že demonstranti na předloňských protestech proti vládě byli zaplacení. Nedlouho nato, dosud nepravomocně, Městský soud v Brně sice vyhověl návrhu prezidenta republiky, který se domáhal náhrady nemajetkové újmy vůči bývalému brněnskému radnímu, jenž napsal na sociální síť Facebook, že prezident údajně trpí rakovinou a zbývá mu jen pár měsíců života. Nicméně, soud prezidentovi namísto požadované částky 5 milionů korun přiznal „pouze“ 250 tisíc Kč.
Obě řízení kromě veřejně známých účastníků spojovala jedna skutečnost. Tou je konstatování obou soudů, že žalobci újmu, kterou dle svých tvrzení utrpěli následkem pomluv ze strany žalovaných, již (částečně) zhojili vlastním jednáním. Mimo jiné proto jim soud nepřiznal nárok na náhradu újmy vůbec nebo jen ve velmi redukované výši. V písemném odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně v této souvislosti stojí: „Kupříkladu, pokud by si žalobce nezjednal svémocí určitou satisfakci hrubým vulgárním označením žalovaného, pak by měl právo na vyšší peněžité zadostiučinění.“ [1] V ústním odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze pak zaznělo lapidárně: „Zjednodušeně se říká: když jeden dá někomu facku, ten mu ji vrátí, tak jsou si kvit a už není potřeba nic žalovat.“ [2]
Jak se česká judikatura staví k otázce odčinění nemajetkové újmy na osobnostních právech tzv. svépomocí či svémocí[3]? Níže přinášíme shrnutí tří významných rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nemožnost použít WC, satisfakce politím vodou se saponátem (30 Cdo 2971/2000)
Žalobkyně požadovala náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do svého práva na soukromí a důstojnost spočívající v tom, že jí po určitou dobu v důsledku prováděné rekonstrukce v domě bylo ze strany žalované společnosti znemožněno používat toaletu. Žalovaná společnost přitom toto omezení žalobkyni neoznámila předem. Žalobkyně v reakci na diskomfortní situaci, ve které se bez své předchozí vědomosti ocitla, počastovala jednatele žalované společnosti hrubými nadávkami a polila ho z kbelíku vodou se saponátem.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2971/2000 konstatoval, že v případě, že sama žalobkyně zasáhla do práv žalované společnosti – verbálním útokem a politím jejího jednatele vodu – zjednala si satisfakci vlastními silami a již se po žalované společnosti nemůže u soudu úspěšně domáhat jakékoliv další náhrady. Soud však zdůraznil, že takový závěr není platný absolutně, nýbrž že je vždy třeba posuzovat míru dotčení práv poškozené osoby a poměr takového dotčení k provedenému svépomocnému, případně svémocnému zásahu.
Závěry dovolacího soudu z toho rozsudku jsou klíčové pro řadu navazující judikatury. Zejména je důležitá následující pasáž, nezřídka citovaná v soudních rozhodnutích týkajících se sporů o ochranu osobnosti: „Je nutno uvážit, že účelem, ať morální nebo materiální satisfakce, je do určité míry reparovat následky zásahu, které se projevily v narušení integrity osobnosti fyzické osoby. Při splnění předpokladů obsažených v ustanovení § 13 o.z.[4] (pozn. nyní § 82 a § 2956 NOZ [5]) lze satisfakci poškozené fyzické osobě přisoudit ovšem jen za předpokladu, že k příslušné reparaci zásahu dosud nedošlo – především proto, že ten, kdo do osobnosti fyzické osoby zasáhl, dosud takové osobě sám dobrovolně neposkytl příslušné zadostiučinění nebo proto, že poskytnuté zadostiučinění plně neodpovídalo míře zásahu. Je-li účelem zadostiučinění podle § 13 o.z.4 (pozn. nyní § 82 a § 2956 NOZ 5) reparace následků zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, pak předpoklad poskytnutí takovéhoto zadostiučinění může modifikovat skutečnost případného zhojení následku zásahu v té či oné míře tím, že jistou formu zadostiučinění si fakticky poskytne sám poškozený, a to na úkor zájmů škůdce, např. ve formě následného a jinak neakceptovatelného verbálního nebo brachiálního útoku, apod. V takovýchto případech je třeba porovnat míru dotčení osobnosti fyzické osoby a tomu odpovídající předpoklad přiměřenosti odpovídající satisfakce s tím, do jaké míry byl nárok na satisfakci suplován případnou “svémocí” poškozeného.“
Vulgarita na jednání zastupitelstva, satisfakce prostřednictvím médií (30 Cdo 701/2011)
Žalobce, toho času starosta města Františkovy Lázně, se domáhal soudní ochrany své osobnosti, když spatřoval zásah do svých osobnostních práv ve výroku „Běž do p*****, v***“ proneseném na jeho adresu jedním ze zastupitelů během veřejného zasedání zastupitelstva města. Tomuto výroku žalovaného předcházel výrok žalobce, v němž o žalovaném pronesl, že nenávidí určité osoby, neboť s nimi prohrál všechny soudní spory a musí zaplatit desetitisíce na nákladech řízení, a že o realitních obchodech toho ví žalovaný stejně jako o válení těsta na domácí nudle. Mezi stranami sporu nešlo o první názorový střet, byť vulgarity byly použity poprvé. Nedlouho poté, co zazněl citovaný výrok, byl v místním měsíčníku, jehož je žalobce odpovědným redaktorem, uveřejněn článek třetí osoby, jež na tento výrok reagovala kritikou a osočováním žalovaného. Žalobce k článku připojil svůj komentář, že „by článek sám ani lépe nenapsal“ a dále napsal, že žalovaný „už je starý, prý i nemocný, a tak ho šetřete, nebo nám do konce volebního období nevydrží. A to by myslím byla opravdu škoda!!!“ Výtisk daného měsíčníku byl pak vydán v několikanásobně vyšším nákladu, než kolik je obyvatel města Františkovy Lázně, a byl zdarma rozdáván všem obyvatelům. Žalobce dále zveřejnil v místních i celostátních médiích, co je předmětem daného soudního sporu o ochranu osobnosti.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 701/2011 konstatoval, že i za situace, že slovní spojení, které užil žalovaný, je ve společnosti objektivně chápáno jako pejorativní, a toto bylo užito na adresu žalobce veřejně, je třeba zabývat se veškerými okolnostmi případu, mimo jiné pak tím, zda si žalobce již nezajistil dostačenou satisfakci sám. V rozsudku stojí s odkazem na výše rozebraný rozsudek 30 Cdo 2971/2000 následující: „Odvolací soud nicméně nesprávně právně posoudil vliv svépomoci v celkovém kontextu případu. Žalobce si totiž zjednal sám nápravu, aby tak zhojil zásah do svých osobnostních práv. V případě, že je taková svépomoc dostatečná a přiměřená, může suplovat, popř. snižovat potřebu náhrady nemajetkové újmy.“ V daném případě soud dále konstruoval myšlenku, že svémocná náprava újmy na osobnostních právech může za určité situace vyústit v poškození práv původního škůdce ve znatelně vyšší míře, než jak tento poškodil práva původního poškozeného. Otázkou míry poškození práv škůdce následným jednáním poškozeného je dle Nejvyššího soudu třeba se při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy poškozeného dostatečně zabývat. Jak uvedl Nejvyšší soud v dané věci, texty zveřejněné žalobcem, resp. v měsíčníku redigovaném žalobcem, jsou „na samotné hranici expresivity a v konečném důsledku mohou mít i větší dopad než výrok samotný, vzhledem k velkému distribučnímu nákladu měsíčníku.“ Podle Nejvyššího soudu je tedy „třeba určit vzájemný poměr míry dotčení osobnostních práv žalobce a míry jeho následné svépomoci odčinit tento zásah, tedy zda za zásah do občanské cti chráněné v ustanovení § 11 obč. zák.4 (pozn. nyní ust. § 81 NOZ 5) již byla poskytnuta účinná satisfakce a zda další (morální) náhrada nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 obč. zák.4 (pozn. nyní § 82 a § 2956 NOZ 5) by již byla nadbytečná.“
Vulgarita v úzkém okruhu osob, satisfakce v přestupkovém řízení (30 Cdo 4003/2011)
Žalobkyně se domáhala po dvou žalovaných náhrady nemajetkové újmy, již jí měli způsobit vulgaritami: „Vy*** se na ňu, nech p***, ona je b***. Vy*** se na p***, ona se scházela s policajtem T.“, „P***, seš v nezkolaudované budově, tady nemáš co dělat.“, pronesenými na její adresu v areálu obchodní společnosti, za přítomnosti velmi úzkého okruhu osob.
Nejvyšší soud i ve svém usnesení sp. zn. 30 Cdo 4003/2011 vycházel z právního závěru obsaženého ve shora rozebraném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2971/2000, že právo na poskytnutí zadostiučinění při zásahu do osobnostních práv může být modifikováno případným dřívějším zhojením následku zásahu svépomocí či svémocí. V usnesení sp. zn. 30 Cdo 4003/2011 však dovolací soud své dřívější závěry o satisfakci svémocí rozšířil, a to tak, že satisfakce svémocí nemusí být vázána výlučně na jednání samotného poškozeného. Podle Nejvyššího soudu totiž za určitých okolností nebude poškozenému soudně přiznána satisfakce vůči škůdci ani v případě, že škůdcovo protiprávní jednání bylo již shledáno orgánem veřejné moci v přestupkovém řízení.
Žalobkyně namítala, že konstatování toho, že se škůdci dopustili přestupku a jejich potrestání v přestupkovém řízení je nástrojem veřejného práva a týká se vzájemného vztahu škůdců a státu, nikoli vztahu škůdců a poškozené. Podle žalobkyně mezi ní a žalovanými v tomto případě nedošlo k narovnání vztahů, nedošlo k uspokojení jejích nároků, žalovaní vůči žalobkyni neprojevili lítost nad svým chováním, a proto nelze brát rozhodnutí soudu o nepřiznání satisfakce v civilním řízení za spravedlivé. Nejvyšší soud však tyto argumenty žalované odmítl a konstatoval, že právní úprava ochrany osobnosti fyzické osoby tvoří určitou hierarchii od občanského až po trestní právo, přičemž satisfakce je postižené osobě poskytnuta každou formou použité obrany. Nejvyšší soud dále akcentoval rovněž satisfakci, které se poškozené dostává rovněž samotným řízením o ochranu osobnosti a zejména odůvodněním dovoláním napadeného rozsudku, kde je konstatována protiprávnost zásahu do osobnostního práva žalobkyně ze strany žalovaných. Dle Nejvyššího soudu tak soudní řízení končící rozsudkem, ve kterém je shledán protiprávní zásah žalovaného do práv žalobce, může být pro žalobce v určitých případech zásahů nižší závažnosti samo o sobě dostatečným zadostiučiněním.
Nejvyšší soud konkrétně judikoval následující: „Svémoci se nemusí žalobkyni dostat jen výhradně jejím vlastním jednáním, ale (…) právní úprava ochrany osobnosti fyzické osoby tvoří určitou hierarchii; civilní právo umožňuje dohodu stran konfliktu o zásahu a o jeho satisfakci, svépomoc postiženého, ochranu pomocí státního orgánu a jeho rozhodnutím, při určité úrovni společenské nebezpečnosti skutku pak ochrana přerůstá do řízení trestněprávního či přestupkového. Satisfakce je postižené osobě poskytnuta každou formou použité obrany, přičemž potrestáním škůdce v přestupkovém či trestním řízení je satisfakce velmi výrazná, neboť státní orgán konstatuje nejen protiprávní jednání, ale také subjektivní vztah pachatele ke svému jednání a stanoví sankce podle závažnosti jednání škůdce. (…) Z hlediska posouzení zda je dostatečná satisfakce, které se žalobkyni nepochybně dostalo již ve správním řízení, je třeba především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (…). V konkrétní věci odvolací soud akcentoval skutečnost, že dehonestující jednání se odehrálo ve velmi úzkém okruhu osob (…). K tomu se pak pojí i závěr, že požadovaná satisfakce nebyla žalobkyni přiznána (…) pro z části omezený účinek difamace, který nezaložil snížení důstojnosti žalobkyně ve značné míře s přihlédnutím k satisfakci, které se jí dostalo svépomocí.
Shrnutí
Na základě shora rozebraných judikátů lze uzavřít, že aktuálně medializovaná rozhodnutí ve sporech týkajících se českého premiéra a prezidenta republiky v principu nevybočují z rozhodovací praxe tuzemských soudů. Ve sporech o náhradu újmy na osobnostních právech se judikatura ustálila na následujících zásadách:
Účelem materiální i morální satisfakce je reparovat následky zásahu škůdce do osobní integrity poškozeného. Satisfakce se nelze úspěšně domáhat, pokud již tyto následky byly reparovány jiným způsobem, mezi které patří i vlastní jednání poškozeného, tzv. svépomoc či svémoc. Takovým své(po)mocným jednáním může být bezprostřední obrana či útok poškozeného přímo vůči škůdci (například polití vodou, slovní urážka) nebo následná obrana či útok například prostřednictvím médií, vyvěšením informací na nástěnku apod. Dostatečnou satisfakcí může být poškozenému v určitých případech též konstatování škůdcovy viny jednáním proti osobnostním právům poškozeného v přestupkovém, případně v trestním řízení. Za dostačenou satisfakci je za určitých okolností třeba považovat též samotné projednání věci před civilním soudem v řízení o ochranu osobnosti.
Skutečnost, že se poškozenému již dostalo zadostiučinění jiným způsobem, však neznamená úplné vyloučení jeho dalších nároků v soudním řízení za každé situace. Vždy je totiž třeba posuzovat specifické okolnosti každého konkrétního případu, zejména pak míru dotčení práv poškozeného a poměr takového dotčení k provedenému svépomocnému, případně svémocnému zásahu.
Zda byly dodrženy uvedené zásady i v případě sporů předních českých politiků zmíněných v úvodu tohoto článku, bude ještě předmětem dalšího posouzení. V obou případech totiž účastníci avizovali, že hodlají podat odvolání[6], respektive dovolání[7] k vyšší soudní instanci.
[1] https://www.seznamzpravy.cz/clanek/odskodne-za-rakovinu-mohlo-byt-vyssi-nebyt-zemanovy-vulgarity-a-ovcacka-129284.
[2] https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3185586-babis-se-nemusi-omlouvat-za-vyrok-o-placenych-demonstrantech.
[3] Pojmem „svépomoc“ se rozumí zákonem dovolená „pomoc k svému právu“, tj. jednání osoby za účelem odvrácení přímo hrozícího zásahu do jejího práva, je-li zřejmé, že zásah veřejné moci by přišel pozdě. Toto jednání musí být přiměřené okolnostem a povaze hrozícího zásahu (§ 14 NOZ 5). Naopak pojem „svémoc“ představuje protiprávní jednání nad rámec svépomoci, nedovolené zmocnění se věci nebo práva (ELIÁŠ, Karel. Proč se svépomoci říká svépomoc. Právní rozhledy. 10/2003, s. 494.).
[4] Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
[5] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
[6] https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/svatopluk-bartik-milos-zeman-rakovina-omluva-soud_2011181257_ako.
[7] https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3185586-babis-se-nemusi-omlouvat-za-vyrok-o-placenych-demonstrantech.
