V úterý 15. září 2020 vydal Ústavní soud ČR nález sp. zn. III. ÚS 1477/20, ve kterém konstatoval, že právo na účinné vyšetřování podezřelého úmrtí vyplývá z ústavně zaručeného práva na život. Orgány činné v trestním řízení objasňující okolnosti takového úmrtí musejí postupovat rychle, efektivně a pečlivě. Pokud ze shromážděného důkazního materiálu vyplývají navazující otázky nebo protichůdné závěry, jsou orgány činné v trestním řízení povinny je objasnit.

Ústavní soud ve svém nálezu formuloval následující právní věty:

Orgány činné v trestním řízení zasáhnou svým postupem při prověřování podezřelého úmrtí ve zdravotnickém zařízení do základního práva poškozeného na účinné vyšetřování, plynoucího z čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není-li jejich postup dostatečně rychlý a efektivní, zejména přistupují-li nekriticky ke shromážděnému důkaznímu materiálu, včetně závěrů znaleckého posudku, nebo pominou ze spisu vyplývající skutečnosti, stěžejní pro právní posouzení věci.
Při posuzování trestní odpovědnosti právnických osob za trestný čin usmrcení z nedbalosti je nutno posuzovat i komunikační mechanismy, které mají být mezi tzv. vyššími zdravotnickými zařízeními a zdravotnickými zařízeními nižšího typu, jež potřebují ke své činnosti právě tato tzv. vyšší pracoviště, aby jejich lékařská péče mohla být poskytována lege artis, nastaveny efektivně, tedy transparentně a bez technických problémů tak, aby nedošlo k ohrožení života nebo zdraví osob umístěných ve zdravotnických zařízeních nižšího typu a tím k porušení jejich základních práv podle čl. 6 odst. 1 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud se v daném případě zabýval ústavní stížnostní muže, jehož tehdy 26letý vnuk byl v létě roku 2017 přijat k hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení (dále také jen jako „Nemocnice“) s bolestmi břicha a o dva dny později v Nemocnici zemřel. Diagnóza byla stanovena jako obstrukce žlučových cest a septický šok, následkem kterého pacientovi selhal krevní oběh a všechny orgány.

Nemocnice neměla technické vybavení k provedení tzv. zákroku první volby (zprůchodnění žlučových cest při nezhoubné obstrukci), a ošetřující lékař se snažil domluvit tento zákrok na tzv. „vyšším pracovišti“. Na tomto pracovišti však byl nejbližší volný termín až následujícího dne, kdy však již pacient nebyl schopen převozu a odpoledne zemřel.

Dědeček zemřelého pacienta podal trestní oznámení na neznámého pachatele pro podezření ze spáchání trestného činu usmrcení z nedbalosti. Orgány činné v trestním řízení ve věci postupu Nemocnice nechaly zpracovat znalecký posudek, podle kterého byl tento postup lege artis (tj. v souladu se současným vědeckým poznáním a uznávanými medicínskými postupy). Dědeček zesnulého pacienta následně od jiného odborníka obdržel vlastní odborné vyjádření, jehož závěr byl opačný, tedy že lékaři Nemocnice lege artis nepostupovali. Podle tohoto odborného vyjádření, aby byl postup Nemocnice lege artis, za situace, kdy zdravotní stav pacienta byl kritický, kdy Nemocnice neposkytovala zákrok první volby a nedokázala zajistit jeho neprodlené poskytnutí na jiném pracovišti, měla okamžitě provést zásah do žlučových cest pacienta chirurgickou cestou – v takovém případě by pacient měl naději na přežití. Policejní orgán předložil toto odborné vyjádření k reakci znalci, jenž zpracoval znalecký posudek. Když znalec i nadále setrval na svém závěru o správnosti postupu lékařů Nemocnice, policejní orgán případ odložil s tím, že nebylo zjištěno podezření ze spáchání trestného činu. Poté, co se dědeček zesnulého pacienta nedomohl nápravy postupu policejního orgánu u okresního ani krajského státního zastupitelství, obrátil se se stížností na Ústavní soud.

Ústavní soud shledal podanou stížnost důvodnou a konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno stěžovatelovo právo na účinné vyšetřování, které vyplývá z práva na život dle čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podle Ústavního soudu orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu s ústavními právy stěžovatele, neboť jednak postupovaly s nedůvodnými průtahy a co je důležitější, nedostatečně objasnily skutkový stav podezřelého úmrtí. Ústavní soud shledal, že orgány činné v trestním řízení nekriticky převzaly závěry znaleckého posudku, přestože je vnitřně rozporný, a nevypořádaly se přijatelně se závěry odborného vyjádření předloženého stěžovatelem. Ústavní soud policejnímu orgánu mezi jiným vyčetl, že se vůbec nezabýval otázkou, zda Nemocnice byla schopna provést chirurgický zákrok doporučovaný odborným vyjádřením. Ústavní soud také vyslovil názor, že z hlediska ústavněprávního nelze přijmout existenci dvou odborných důkazů (znaleckého posudku a odborného vyjádření), které mají naprosto protichůdné závěry, bez toho aniž by byl vyhotoven revizní znalecký posudek.

Dále Ústavní soud nastolil otázku, jíž se policejní orgán vůbec nezabýval, a to nakolik efektivní byly mechanismy komunikace mezi Nemocnicí a tzv. „vyššími pracovišti“ v případech vážného ohrožení zdraví či života pacientů, když Nemocnice byla v řešení řady obtíží svých pacientů závislá na zdravotnických výkonech těchto tzv. „vyšších pracovišť“. Ze zdravotnické dokumentace totiž vyplynulo, že tato komunikace probíhala pouze tzv. na dobré slovo.

Ústavní soud rovněž zdůraznil, že předmětné trestní řízení se týká otázky okolností smrti mladého, jinak zdravého člověka, který zemřel v lůžkovém zdravotnickém zařízení z důvodu nikoli vzácně se v obyvatelstvu vyskytujícího onemocnění žlučových cest. V takové situaci jsou podle Ústavního soudu mezery v dokazování skutkových okolností přímo alarmující.

Ústavní soud proto uložil policejnímu orgánu opětovné provedení prověřování, ve kterém policejní orgán mimo jiné zadá revizní znalecký posudek a bude se věnovat otázkám a závěrům, které plynou z odůvodnění citovaného nálezu.