Rozhodovací praxe Ústavního soudu v oblasti přípustnosti ústavních stížností v trestním řízení byla dlouhodobě zatížena určitým stupněm nejistoty, pokud šlo o otázku, jaké procesní prostředky je třeba vyčerpat před podáním ústavní stížnosti proti zahájení trestního stíhání. Tato nejistota byla spojena zejména s postavením podnětu k výkonu dohledu nadřízeného státního zastupitelství a s otázkou, zda jej lze považovat za účinný prostředek ochrany práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. V červnu 2026 však Ústavní soud tuto otázku sjednotil a formuloval jasný právní názor, který má zásadní dopad na praxi obhajoby i procesní strategii obviněných, když výslovně uzavřel, že „podnět k výkonu dohledu (§ 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů) není procesním prostředkem ochrany práv obviněných ve věcech zahájení trestního stíhání. Případné podání podnětu k výkonu dohledu nemá žádný dopad na běh zákonné dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) proti rozhodnutí dozorového státního zástupce podle § 160 odst. 7 trestního řádu“ (usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 7/26).
Ústavní soud vyšel ze standardního východiska, že ústavní stížnost představuje prostředek ochrany základních práv, jehož použití je podmíněno principem subsidiarity. Tento princip znamená, že Ústavní soud vstupuje do ochrany práv až tehdy, kdy selžou ostatní prostředky poskytované právním řádem. V trestním řízení je tak obviněný povinen využít všechny procesní nástroje, které mu právní úprava dává, zejména opravné prostředky upravené trestním řádem.
V případě zahájení trestního stíhání představuje základní a zároveň jediný řádný opravný prostředek stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání podle trestního řádu. O této stížnosti rozhoduje zpravidla dozorový státní zástupce, jehož usnesení představuje završení této fáze přezkumu. Právě toto rozhodnutí je podle aktuální judikatury Ústavního soudu rozhodným aktem, proti němuž má směřovat případná ústavní stížnost.
Podstatou sjednocujícího závěru Ústavního soudu je odmítnutí dřívějšího pojetí, podle něhož bylo třeba před podáním ústavní stížnosti využít také podnět k výkonu dohledu nadřízeného státního zastupitelství. Ústavní soud nově výslovně konstatoval, že takový podnět nepředstavuje účinný prostředek ochrany práv, neboť dohledové státní zastupitelství nemá pravomoc zrušit rozhodnutí o stížnosti proti zahájení trestního stíhání. Z tohoto důvodu nelze podnět k dohledu považovat za prostředek, jehož vyčerpání by bylo podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti.
Tento závěr má přitom nejen teoretický, ale především praktický význam. Ústavní soud současně zdůraznil, že podání podnětu k dohledu nemá vliv na běh dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti. Obviněný tedy nemůže spoléhat na to, že by podáním podnětu k dohledu došlo k přerušení nebo prodloužení této lhůty. Naopak je povinen reagovat bezprostředně na rozhodnutí dozorového státního zástupce a v případě tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv podat ústavní stížnost v zákonné lhůtě.
Rozhodnutí Ústavního soudu zároveň odstraňuje dlouhodobě kritizovanou procesní situaci, která byla v odborné literatuře i praxi označována jako „procesní past“. Obviněný se totiž dosud ocital v postavení, kdy nevěděl, zda má podat ústavní stížnost ihned po rozhodnutí dozorového státního zástupce, nebo zda má z procesní opatrnosti vyčkat na výsledek dohledu. V důsledku této nejistoty hrozilo, že zvolí nesprávný postup a jeho ústavní stížnost bude odmítnuta jako nepřípustná nebo opožděná.
Nutno zdůraznit, že Ústavní soud se ve své argumentaci opřel o materiální pojetí účinného prostředku ochrany práv. Rozhodující není formální existence určitého procesního institutu, ale jeho skutečná schopnost napravit tvrzené porušení základních práv. Pokud takový institut tuto schopnost nemá, nelze po stěžovateli spravedlivě požadovat, aby jej využil před podáním ústavní stížnosti. Tímto přístupem Ústavní soud navazuje na svoji dřívější judikaturu, která již v jiných kontextech dovodila, že dohled státního zastupitelství zpravidla nesplňuje požadavek efektivity ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Z hlediska praktické aplikace lze nynější judikaturní závěr shrnout tak, že posledním procesním prostředkem, který musí obviněný vyčerpat před podáním ústavní stížnosti proti zahájení trestního stíhání, je stížnost rozhodovaná zpravidla dozorovým státním zástupcem. Po jejím zamítnutí je otevřena přímá cesta k Ústavnímu soudu. Jakékoliv další kroky v rámci vnitřní struktury státního zastupitelství již nemají význam pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti.
Závěr Ústavního soudu tak významně posiluje právní jistotu účastníků trestního řízení a zároveň zjednodušuje procesní orientaci v otázce vyčerpání dostupných prostředků ochrany práv. Odstranění této procesní nejasnosti přispívá k posílení práva na přístup k soudu a k efektivnější ochraně základních práv obviněných, neboť eliminuje riziko, že se stěžovatel dostane do situace, kdy mu bude ústavní ochrana upřena z čistě procesních důvodů.
Datum uveřejnění: 29. 6. 2026
