Únik rozsudku a ochrana novinářského zdroje

V říjnu tohoto roku Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl o zastavení trestního stíhání soudce, který měl vynést nepravomocný rozsudek v kauze Čapí hnízdo do médií ještě před jeho oficiálním vyhlášením. Podle soudu sice došlo k porušení procesních pravidel, nicméně intenzita zásahu nedosáhla hranice trestní odpovědnosti.[1] Policie při vyšetřování mimo jiné pracovala i s provozními a lokalizačními údaji, aby zmapovala komunikační vazby osob, které s dokumentem pracovaly. Tímto postupem se dostala až k novinářům, kteří o rozhodnutí informovali. Ti byli v rámci šetření vyslýcháni, avšak odmítli vypovídat s odkazem na ochranu novinářského zdroje.

Tento případ poukázal na některé otázky spojené s ochranou novinářského zdroje, zejména pokud jde o právo novináře odmítnout výpověď a o hranice přípustnosti sledování jeho lokalizačních a provozních údajů.

Ochrana novinářského zdroje má v českém právu oporu především v ust. § 16 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů, který osobám podílejícím se na získávání a zpracování informací pro periodický tisk přiznává právo odepřít soudu nebo jinému orgánu sdělení původu a obsahu těchto informací.

Současně však nejde o právo absolutní. Právo chránit novinářské zdroje je součástí svobody tisku ve smyslu článku 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak jej dlouhodobě vykládá Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“). ESLP opakovaně zdůrazňuje význam ochrany zdrojů pro plnění informační funkce médií, současně však připomíná, že ani na této úrovni nejde o ochranu bezvýjimečnou. Její omezení může být přípustné tehdy, pokud má zákonný základ, sleduje legitimní cíl a odpovídá požadavku nezbytnosti v demokratické společnosti.[2] Ústavní soud ČR dlouhodobě zdůrazňuje, že ochrana novinářských zdrojů je integrální součástí svobody tisku a nezbytným předpokladem plnění kontrolní a informační funkce médií v demokratické společnosti. Prolomení této ochrany je přípustné pouze výjimečně, existuje-li převažující veřejný zájem, a to na základě restriktivního posouzení nezbytnosti a proporcionality zásahu. Orgány činné v trestním řízení proto nesmí mechanicky upřednostnit zájem na odhalení zdroje, zejména pokud existují alternativní prostředky k dosažení sledovaného cíle.[3]

V daném případě novináři odmítli vypovídat. Následně argumentovali tím, že zveřejněná informace se netýkala počátečních fází trestního řízení, ale obsahu již vyhotoveného soudního rozsudku, který měl být v krátké době oficiálně vyhlášen a zpřístupněn veřejnosti, přičemž poukazovali i na to, že orgány činné v trestním řízení v jiných případech úniků informací z raných fází řízení, jejichž dopady na spravedlivý proces mohou být výrazně závažnější, obvykle nepostupují s obdobnou intenzitou. Ve světle závěrů předmětného rozhodnutí, podle něhož sice došlo k porušení procesních pravidel, avšak nikoli k naplnění znaků trestného činu, lze jejich odmítnutí výpovědi posuzovat jako přiměřené.

Za problematický je však nutno považovat další postup orgánů činných v trestním řízení, které získaly další informace z provozních údajů telekomunikačního provozu mobilních zařízení těchto novinářů prolomením telekomunikačního tajemství v režimu ust. § 88a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Nabízí se tak otázka, zda tímto postupem nedošlo k obcházení ochrany novinářského zdroje.

Jak vyplývá z aktuální judikatury ESLP,  zásah do ochrany novinářského zdroje nemusí spočívat pouze v přímém příkazu k jeho odhalení, ale může se uskutečnit i nepřímo, prostřednictvím opatření, jejichž důsledkem je identifikace zdroje z metadat komunikace. Evropský soud pro lidská práva zdůraznil, že právě takové postupy mohou představovat zásah ještě intenzivnější než výslovná povinnost zdroj odhalit, neboť umožňují shromáždění rozsáhlého množství důvěrného novinářského materiálu bez odpovídajících procesních záruk. Z tohoto důvodu musí být použití nástrojů zasahujících do telekomunikačního tajemství vůči novinářům či osobám s nimi spojeným podrobeno přísnému posouzení nezbytnosti a existence převažujícího veřejného zájmu, a to ještě před jejich nasazením.[4] Již dřívější judikatura Ústavního soudu přitom v obecné rovině vymezila ústavní limity nakládání s provozními a lokalizačními údaji. Ačkoli se Ústavní soud v těchto nálezech nezabýval specificky ochranou novinářského zdroje v kontextu data retention, nahlížel na provozní a lokalizační údaje jako na vysoce citlivý zdroj informací o soukromém životě jednotlivce a jejich využití připodobnil k odposlechům, čímž zdůraznil potřebu srovnatelně přísné regulace, zdrženlivosti a kontroly při jejich použití.[5]

 

Autor: Mgr. Štěpán Vršťala

Datum uveřejnění: 17. 12. 2025

 

[1] Viz Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. října 2025, č.j. 2 T 72/2025-384.

[2] Srov. např. Rozhodnutí ESLP ze dne 27. 3. 1996 ve věci Goodwin v. Spojené království.

[3] Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. září 2005 sp. zn. I. ÚS 394/04.

[4] Viz Rozsudek ESLP ze dne 25. května 2021 ve věcech č. 58170/13, 62322/14 a 24960/15 – Big Brother Watch a ostatní proti Spojenému království

[5] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. května 2019 sp. zn. Pl. ÚS 45/17.