Po ústavní stížnosti, jež byla odmítnuta 22. dubna letošního roku usnesením Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/20, se setkala s neúspěchem další stížnost směřující proti usnesení o vyhlášení nouzového stavu a navazujícím opatřením. Usnesením sp. zn. Pl. ÚS 11/20 odmítl Ústavní soud stížnost, jež kromě již jmenovaného usnesení o vyhlášení nouzového stavu ze dne 12. 3. 2020 č. 194 napadala také usnesení vlády ze dne 18. 3. 2020 č. 247, o přijetí krizového opatření, zveřejněnému pod č. 106/2020 Sb. (dále jen „Opatření vlády“) a mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 30. 3. 2020 č. j. MZDR 13894/2020-1/MIN/KAN (dále jen „Opatření MZ“), kdy obě tato jmenovaná opatření upravovala omezení pohybu a pobytu osob. Stěžovatelka uvedla, že „její základní práva byla porušena v důsledku chaoticky vydávaných opatření, jež byla přijata bez respektování příslušných procedur a řádného odůvodnění.“ Argumentace stěžovatelky je pak obdobná jako argumentace stěžovatelky, jež podala předchozí stížnost (obě stěžovatelky byly zastoupeny advokátem Mgr. Davidem Záhumenským) – tedy nezákonnost vyhlášení nouzového stavu, absence řádného odůvodnění přijatých opatření či jejich protiústavnost z důvodu, že nebyla přijata na základě doporučení Komise pro řešení výskytu závažných infekčních onemocnění v České republice a rovněž byla přijata bez koordinace s Ústředním krizovým štábem.
Důvody odmítnutí stížnosti byly přitom víceméně shodné jako u předchozí odmítnuté stížnosti, kdy při odůvodnění odmítnutí stížnosti v části napadající usnesení o vyhlášení nouzového stavu Ústavní soud přímo odkázal na své usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/20 a v této části odmítl stížnost jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
V části směřující proti Opatření vlády odmítl Ústavní soud stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Slovy Ústavního soudu by stěžovatelka mohla podle § 64 odst. 2 písm. d) a § 74 zákona o Ústavním soudu podat návrh na zrušení napadeného rozhodnutí vlády, respektive – s ohledem na to, že již je zrušeno – na vyslovení jeho neústavnosti, jen společně s ústavní stížností proti pravomocnému rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, jestliže jejich uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Takové rozhodnutí však stěžovatelka nenapadá, a pokud se domáhá pouze zrušení rozhodnutí vlády (Opatření vlády), jakožto jiného právního předpisu (právního předpisu sui generis), není k tomu bez současného napadení rozhodnutí do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod oprávněna.
Nakonec v části směřující proti Opatření MZ odmítl Ústavní soud stížnost jako návrh, k jehož projednání není příslušný. Dle Ústavního soudu totiž Opatření MZ představuje opatření obecné povahy a jako takovému tak přísluší jeho přezkum soudům ve správním soudnictví. Teprve rozhodnutí správních soudů o návrhu na zrušení opatření obecné povahy by následně mohl – po vyčerpání všech stěžovatelce dostupných zákonných opravných prostředků – na základě podané ústavní stížnosti Ústavní soud přezkoumat a případně zrušit.
Celé rozhodnutí včetně disentů (odlišných stanovisek) několika soudců si můžete přečíst zde: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2020/Usneseni/Pl._US_11_20_vcetne_disentu_na_web.pdf
